Video odkazy

Přihlášení






Zapomenuté heslo

Záložky

Kdo je on-line

Home
Zemřel Václav Havel Tisk E-mail
Napsal František Macek | 18. prosinec 2011 | Aktualizováno 07. listopad 2014
v_havel_2 Díky vám pane prezidente, za to, že jsme mohli díky vaší práci začít naplno cestovat po celém světě a získávat tak zkušenosti a nové přátele, kteří obohatili náš všední život.

Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.

Děkujeme vám za demokracii !

vaclav_havel_2 Zdroj www.nivinky.cz

Ve věku 75 let zemřel v neděli 18. 12. 2011 prezident, spisovatel a dramatik Václav Havel. Měl dlouhodobé zdravotní problémy a v posledním půlroce opakovaně rušil svůj program.
"Dnes nás opustil Václav Havel," píše se v prohlášení na oficiálních Havlových stránkách. Exprezidentova tajemnice Sabina Tančevová pro ČTK uvedla, že Havel zemřel neděli ráno ve spánku na své chalupě na Hrádečku na Trutnovsku.
"V jeho poslední chvíli s ním byla jeho manželka Dagmar a jedna ze sester boromejek, které se o něj také v posledních měsících staraly," doplnila Tančevová.
„Jsem tím lidsky zasažen, protože byl symbolem toho, co se tady stalo v listopadu 1989, udělal toho moc pro Českou republiku, pro přechod k demokracii, do struktur Evropské unie,“ reagoval bezprostředně na informaci o Havlově úmrtí premiér Petr Nečas v České televizi. Havlova skonu litoval i proto, že Havel měl společnosti podle něj ještě hodně, co říci.
Zejména pak Nečas ocenil celkový kurz přiřazení ČR k západu, který Havel nastolil.
Na dotaz moderátora Václava Moravce, jaký pohřeb bude mít Havel vystrojen, reagoval premiér s roztřeseným hlasem popudlivě a poprosil, aby s takovými otázkami Moravec počkal.
Havel se v posledních měsících společenského života víceméně stranil, protože byl zesláblý a obtížně se zotavoval po březnovém zánětu dýchacích cest. Uplynulé týdny odpočíval na chalupě v Hrádečku u Trutnova. Naposledy Havel na veřejnosti vystoupil počátkem týdne při návštěvě tibetského duchovního dalajlámy v Praze.
v_havel vaclav_havel_1
                          v_havel_6

v_havel_1 Prezidentská knihovna, Odcházení a narozeniny
Václav Havel však byl i přes zdravotní problémy činný i letos. Začátkem roku zahájil projekt své prezidentské knihovny. S nápadem přišel podnikatel Zdeněk Bakala, knihovna měla být umístěna na Pražském hradě, ale kvůli sporům s nájemníkem zatím sídlí v Řetězové ulici v centru Prahy.
Koncem letošního března rovněž vstoupil do českých kin první Havlův film Odcházení, adaptace jeho stejnojmenné hry. Sklidil však převážně nepříznivou kritiku. Sám Havel ke svému filmovému počinu řekl: „Je to film takzvaně klubový, pro určitý okruh diváků, který buď zcela zapadne, anebo bude skrytě ovlivňovat kinematografii na delší dobu, aniž si toho někdo všimne.“
Své 75. narozeniny oslavil Havel 1. října v pražském Centru současného umění DOX. Oslavu uspořádali jeho přátelé a zúčastnily se jí významné osobnosti kultury a politiky, mimo jiné i exministryně zahraničí USA Madelaine Albrightová. Sám Havel se vyhnul setkání s novináři a na oslavu přišel zadním vchodem.
O něco později se zúčastnil například slavnostního odhalení sochy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona v pražských Vrchlického sadech za účasti i prezidenta Václava Klause.

v_havel_3 Zná ho celý svět
Václav Havel se narodil 5. října 1936. Politik, dramatik a spisovatel je jedním ze symbolů pádu komunismu a ve světě je znám i jako bojovník za lidská práva.V úřadu československého a posléze českého prezidenta strávil více než 12 let.
Ačkoliv jeho popularita v ČR během jeho mandátu klesala, ve světě Havla obdivovali i poté, co odešel z Pražského Hradu. 



Václav Havel - Životopis

 *5. 10. 1936 Praha - †18. 12. 2011
spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77, vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989, poslední prezident Československa a první prezident České republiky.

Václav Havel vyrůstal ve známé pražské podnikatelsko-intelektuálské rodině, spjaté s českým kulturním a politickým děním dvacátých až čtyřicátých let. Tento fakt se stal důvodem, proč mu komunistická moc po ukončení povinné školní docházky v roce 1951 nedovolila dále studovat. V první polovině padesátých let proto nastoupil do čtyřletého učebního oboru chemický laborant a zároveň večerně vystudoval gymnázium (ukončil ho v roce 1954). Z kádrových důvodů nebyl přijat na žádnou z vysokých škol humanitního směru, a proto se rozhodl studovat na škole technické. Ekonomickou fakultu Českého vysokého učení technického ale po dvou letech opustil.

Kulturní tradice rodiny orientovala Václava Havla k humanistickým hodnotám české kultury, v padesátých letech potlačovaným. Po návratu z dvouleté vojenské základní služby pracoval jako jevištní technik, nejprve v Divadle ABC a od roku 1960 v Divadle Na zábradlí. V letech 1962 až 1966 studoval dálkově dramaturgii na Divadelní fakultě Akademie múzických umění a svá studia zakončil komentářem ke hře "Eduard", který se později stal základem hry "Ztížená možnost soustředění".

V roce 1956 se seznámil s Olgou Šplíchalovou, a jakkoli oba pocházeli z odlišného prostředí, brzy se velmi sblížili. Po osmileté známosti se v roce 1964 vzali, a od té doby provázela Olga Havlová svého manžela nejtěžšími životními zkouškami. Václav Havel o ní později často hovořil jako o své nepostradatelné životní opoře.

Od svých dvaceti let publikoval Václav Havel studie a články v různých literárních a divadelních periodikách. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první divadelní texty, mezi nimiž měla zásadní místo hra "Zahradní slavnost" (1963). Toto představení se stalo výraznou součástí obrodné tendence v československé společnosti šedesátých let.
Občanské sebeuvědomování, které se do historie zapsalo jako Pražské jaro, vyvrcholilo v roce 1968. V této době se Václav Havel angažoval nejen jako autor dalších divadelních her "Vyrozumění" (1965), "Ztížená možnost soustředění" (1968), ale také jako předseda Klubu nezávislých spisovatelů a člen Klubu angažovaných nestraníků. Od roku 1965 působil v nemarxistickém měsíčníku Tvář.
Po potlačení Pražského jara obsazením Československa vojsky Varšavské smlouvy, vystupoval Václav Havel proti politické represi, příznačné pro léta komunistické normalizace. V roce 1975 napsal otevřený dopis prezidentu Husákovi, v němž upozornil na nahromaděné rozpory v československé společnosti. Vyvrcholením jeho činnosti však bylo v lednu 1977 publikování Charty 77, textu, který propůjčil název i charakter hnutí protestující části československých občanů. Václav Havel byl jedním ze zakladatelů této iniciativy a jedním z jejích prvních tří mluvčích. V dubnu 1979 se stal spoluzakladatelem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za své občanské postoje byl celkem třikrát uvězněn a ve vězení strávil téměř pět let.

V této době bylo československými úřady znemožněno publikovat veškeré Havlovy texty. O téměř kompletní vydání se v péčí jeho tehdejšího literárního agenta pana Klause Junckera postaralo německé nakladatelství Rowohlt se sídlem v Reibeku u Hamburku.

V druhé polovině osmdesátých let, v čase navazování dialogu mezi Sovětským svazem a západními demokraciemi, byl i v československé společnosti patrný nárůst otevřené nespokojenosti s vedením státu. Občané byli stále méně ochotni přijímat represivní politiku komunistického režimu, a zatímco Chartu 77 podepsalo původně pouze několik set lidí, k petici Několik vět, jejímž spoluautorem byl i Václav Havel, se v roce 1989 již přihlásily desetitisíce občanů.

Počátkem zásadních společenských změn se stala poklidná manifestace studentů 17.listopadu 1989, ve výroční den uzavření českých vysokých škol nacisty, kterou komunistický režim tvrdě potlačil policejním zásahem na Národní třídě v Praze. Do čela následného občanského vystoupení se postavili studenti a umělci. Na setkání v Činoherním klubu 19.listopadu bylo ustaveno Občanské fórum, na jehož půdě se sjednotili jednotlivci i skupiny, kteří usilovali o zásadní politické změny v Československu. Václav Havel se od počátku stal jeho vedoucím představitelem. Společenský pohyb pak vyvrcholil 29.prosince 1989, kdy byl jako kandidát Občanského fóra zvolen Federálním shromážděním československým prezidentem. Ve své inaugurační řeči slíbil přivést zemi ke svobodným volbám, což v létě 1990 splnil. Podruhé jej do funkce prezidenta republiky zvolilo již nové Federální shromáždění 5.července 1990.

Václav Havel si svými postoji v letech totality získal postavení uznávané morální autority. Hloubkou názorů na problémy soudobé civilizace a promyšleností jejich formulací se stal i v nové ústavní funkci respektovanou osobností, mezi politiky ojedinělou.

Během druhého funkčního období v úřadu prezidenta České a Slovenské Federativní republiky však narůstaly rozpory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací v názorech na budoucí státoprávní uspořádání. Václav Havel byl jednoznačným zastáncem společného federativního státu Čechů a Slováků a v tomto směru uplatňoval i svůj politický vliv. Po červnových parlamentních volbách v roce 1992 se ale rozhodující politické síly ve společnosti již nedokázaly shodnout na funkční podobě federace a rozpory českých a slovenských politiků se staly hlavním důvodem, že při volbě prezidenta dne 3. července 1992 již Václav Havel dostatek poslaneckých hlasů nezískal. Podle zákona ještě dočasně zůstával prezidentem i po této neúspěšné volbě. Z funkce prezidenta České a Slovenské Federativní republiky odstoupil dne 20. července 1992 s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím.

Po opuštění úřadu ustoupil na několik měsíců z veřejného života. V polovině listopadu 1992, v době politického směřování k samostatnému českému státu, potvrdil, že se chce ucházet o funkci prezidenta republiky. Oficiální návrh jeho kandidatury podaly 18. ledna 1993 čtyři poslanecké kluby vládní koalice. Dne 26. ledna 1993 zvolila Poslanecká sněmovna Václava Havla prvním prezidentem samostatné České republiky.

Olga Havlová se po boku hlavy státu věnovala především charitativní činnosti. Inspirována prací ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, založila v roce 1990 Výbor dobré vůle, jehož činnost se zaměřila na pomoc tělesně a mentálně postiženým. Obětavou práci nepřerušila ani v době, kdy sama těžce onemocněla, v lednu 1996 však Olga Havlová umírá. Její odchod označil Václav Havel za nejtěžší okamžik svého života.

Konec roku 1996 mu přinesl ještě jednu těžkou životní zkoušku - nádorové onemocnění plic. Počáteční stadium nálezu a radikální lékařský zákrok však umožnily úspěšné léčení. Oporou ve složité životní situaci se mu stala jeho přítelkyně herečka, Dagmar Veškrnová, s níž se český prezident oženil krátce po propuštění z nemocnice v lednu 1997.

Krátce po sňatku založila Dagmar Havlová nadaci VIZE 97, které se plně věnovala. V roce 1998 se její nadace sloučila s Nadací Václava Havla a vznikla tím Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97, jejíž předsedkyní Správní rady je paní Havlová dodnes. Za svou činnost na poli charitativních organizací a za svou podporu manželovi, především v době jeho těžkých onemocnění a boje o život si Dagmar Havlová získala respekt široké veřejnosti nejen v České republice, ale také v zahraničí. Oceněním všech jejích aktivit v této oblasti je několik vyznamenání a čestných doktorátů, jež ve světě obdržela a četná pozvání na rozmanité akce charitativního charakteru v rámci Evropy a USA.

V obtížné vnitropolitické situaci byl Václav Havel 20.ledna 1998 opětovně oběma parlamentními komorami zvolen prezidentem republiky. Poslední prezidentský mandát ukončil 2. února 2003 a od 3. února byl Václav Havel bez jakékoli politické funkce.

Za své literární dílo, za smýšlení a celoživotní úsilí o dodržování lidských práv, obdržel Václav Havel řadu státních vyznamenání,  mezinárodních cen a čestných doktorátů.

Václav Havel zemřel po dlouhé a těžké nemoci v neděli dne 18. prosince 2011, kolem 10:00 hod.

(Zdroj: www.vaclavhavel.cz)
v_havel_4  

V pátek 23. 12. 2011 se konal státní pohřeb pana prezidenta Václava Havla.

pohreb_1 pohreb_2 pohreb_3
         v_havel_5
S lidem České republiky se přišli rozloučit:

Vedle prezidenta republiky Václava Klause byli přítomni současní a bývalí politici a diplomaté. Obě komory Parlamentu reprezentovalo vedení v čele s předsedou horní komory Milanem Štěchem a předsedkyní dolní komory Miroslavou Němcovou. Přítomni byli všichni členové české vlády v čele s premiérem Petrem Nečasem.

K dalším účastníkům se mimo jiné zařadili velvyslanec ve Spojeném království a bývalý Havlův tiskový mluvčí Michael Žantovský, eurokomisař pro rozšíření Štefan Füle, bývalí předsedové vlád Jan Fischer a Mirek Topolánek, expředseda Senátu Petr Pithart, bývalí členové vlád Martin Bursík, Ondřej Liška a předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský.
Václav Havel byl poslední prezident společného státu Čechů a Slováků – České a Slovenské Federativní Republiky, po jehož zániku se jedním z nástupnických států v roce 1993 stala Slovenská republika. Slovenská politická reprezentace tak byla na státním pohřbu, spolu s českou, nejpočetněji zastoupena.

Seznam smutečních hostů
Phillippe – korunní princ, následník trůnu Belgie
Willem-Alexander – princ oranžský, následník trůnu Nizozemska
Jindřich I. Lucemburský – velkovévoda Lucemburska
Hasan bin Talál – princ Jordánska
Sarvath El Hassan – jordánská princezna
Bill Clinton – 42. prezident USA
Hillary Clintonová – ministryně zahraničních věcí USA
Nicolas Sarkozy – prezident Francie
Tarja Halonenová - prezidentka Finska
Christian Wulff – prezident Německa
Traian Băsescu – prezident Rumunska
Andris Bērziņš – prezident Lotyšska
Heinz Fischer – prezident Rakouska
Ivan Gašparovič – prezident Slovenska
Dalia Grybauskaitėová – prezidentka Litvy
Ďorge Ivanov – prezident Makedonie
Atifete Jahjagová – prezidentka Kosova
Ivo Josipović – prezident Chorvatska
Michail Saakašvili – prezident Gruzie
Pál Schmitt – prezident Maďarska
Danilo Türk – prezident Slovinska
Filip Vujanović – prezident Černé Hory
David Johnston – generální guvernér Kanady
Madeleine Albrightová – bývalá ministryně zahraničních věcí USA
Ladislav Špaček – bývalý tiskový mluvčí prezidenta Václava Havla
Iveta Radičová – předsedkyně vlády a ministryně obrany Slovenska
Mikuláš Dzurinda – ministr zahraničí a bývalý předseda vlády Slovenska
Milan Čič – bývalý předseda vlády Slovenska v rámci ČSFR a předseda Ústavního soudu
Milan Hort – místopředseda Národní rady Slovenska
Rudolf Schuster – bývalý prezident Slovenska
Ugo Misfud Bonnici – bývalý prezident Malty
Emil Constantinescu – bývalý prezident Rumunska
Milan Kučan – bývalý prezident Slovinska
Aleksander Kwaśniewski – bývalý prezident Polska
Petru Lucinschi – bývalý prezident Moldavska
Stjepan Mesić – bývalý prezident a premiér Chorvatska
Mary Robinsonová – bývalá prezidentka Irska
Petar Stojanov – bývalý prezident Bulharska
Vaira Vikeová-Frybergová – bývalá prezidentka Lotyšska
Lech Wałęsa – bývalý prezident Polska
Želju Želev – bývalý prezident Bulharska
Dag Terje Andersen – předseda Parlamentu Norska
Jean Asselborn – místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí Lucemburska
Giorgi Baramidze – ministr pro Evropu Gruzie
José Manuel Durão Barroso – předseda Evropské komise
Sali Beriša – předseda vlády Albánie
Carl Bildt – ministr zahraničních věcí Švédska
Bogdan Borusewicz – maršálek Senátu Polska
Jerzy Buzek – předseda Evropského parlamentu
David Cameron – premiér Spojeného království
Giovanni Coppa – kardinál, zvláštní vyslanec Svatého stolce
Norman L. Eisen – americký velvyslanec v České republice
Gianfranco Fini – předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu Itálie
Pío García-Escudero – předseda Senátu Španělska
François Hollande – kandidát na prezidenta Francie
Kosťantyn Hryščenko – ministr zahraničí Ukrajiny
Rjudži Jamane – náměstek ministra zahraničních věcí Japonska
Ásta Ragnheidur Jóhannesdóttir – předsedkyně Parlamentu Islandu
Vytautas Landsbergis – bývalý předseda Parlamentu Litvy
Giuseppe Leanza – apoštolský nuncius v České republice
Johannes Lobkowicz – zvláštní vyslanec Maltézského řádu
Vladimir Lukin – ombudsman pro lidská práva a předseda paralympijského výboru Ruska
John Major – bývalý premiér Spojeného království
Tadeusz Mazowiecki – bývalý předseda vlády Polska
Nikolaj Mladenov – ministr zahraničí Bulharska
Josi Peled – ministr bez portfeje Izraele
Paulo Portas – ministr zahraničí Portugalska
Didier Reynders – ministr zahraničí Belgie
Uri Rosenthal – ministr zahraničí Nizozemska
Samdhong Rinpočhe – předseda vlády Ústřední tibetské správy
Villy Sovndal – ministr zahraničí Dánska
Eduard Šarmazanov – místopředseda Národního shromáždění Arménie
Eveline Widmerová-Schlumpfová – viceprezidentka Švýcarska (a prezidentka v roce 2012)
Santiago Cabanas Ansorena – generální ředitel pro zahraniční politiku ministerstva zahraničí Španělska
Claudio Bisogniero – zástupce generálního tajemníka NATO
Alain Delon – francouzský herec
Suzanne Vega – americká zpěvačka
Vladimír Hanzel – český publicista, kritik, osobní tajemník prezidenta Havla
Margot Klestil-Löfflerová – choť bývalého prezidenta Rakouska
Ivan Král – americký hudebník českého původu
Marta Kubišová – česká zpěvačka
Pavel Landovský – český herec
Jan Švejnar – ekonom

v_havel_7 v_havel_8

 
< Předch.   Další >
© 2007 - 2017 Česká Taekwon-Do I.T.F. Asociace | Webmasters: Miloš Vymazal, Josef Hrůza
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.